Svatý Antonín Paduánský patří bezpochyby mezi nejznámější světce a františkány. Jeho socha zdobí bezpočet kostelů. Život tohoto portugalského bratra, který se ukončil v pouhých 36 letech, byl plný nečekaných zvratů: k františkánům jej přivedla bouře na moři, ke kázání se dostal náhodou… Začtěme se do tohoto pozoruhodného života světce, který je patronem zamilovaných, cestujících, ztracených věcí, i ve všech potřebách.
Sv. Antonín, kterého papež Lev XIII. nazval „světcem celého světa“, se narodil v Lisabonu v Portugalsku o slavnosti Nanebevzetí Panny Marie 15. srpna 1195. Jeho otec Martin byl rytíř. Matka se jmenovala Marie a pocházela ze šlechtické rodiny. Při křtu dostal jméno Ferdinand. V dětství navštěvoval školu při lisabonské katedrále. Byl to milý a veselý chlapec. Vyznačoval se dobrými výsledky v učení i svatostí života.
Když mu bylo 15 let, vstoupil k řeholním kanovníkům sv. Augustina v klášteře sv. Vincence u Lisabonu. Po dvou letech odtud přestoupil do kláštera sv. Kříže v Coimbře, kde se připravoval na přijetí kněžského svěcení. V tomto klášteře mohl čerpat z bohatých souborů knih a poslouchat nauku význačných vykladatelů, kteří přicházeli do Lisabonu z Paříže a jiných středisek. V 25 letech přijal kněžské svěcení.
Setkání s františkány, mučedníky
Kněz Ferdinand měl to štěstí, že se setkal s pěti menšími bratry, kteří se vydali na misie do Maroka, a kteří podstoupili mučednickou smrt 16. ledna 1220 v Marakeši. Když byla těla prvních františkánských mučedníků převezena do Coimbry, Ferdinand usoudil, že nadešel čas, aby přestoupil k Menším bratřím. S dovolením svých představených k nim vstoupil do kláštera sv. Antonína na předměstí Coimbry. Dostal jméno Antonín a po krátkém pobytu v tomto klášteře na podzim téhož roku dostal na svoji žádost dovolení na misijní výjezd do Maroka, šťasten, že mu bude dáno splnit sen o mučednictví.
Drama na rozbouřeném moři
Brzy ho však přepadla nemoc a musel se vrátit. Rozbouřené moře však zaneslo loď k břehům Sicílie. Dostal se tedy do Itálie, do nové země, kterou mu Bůh ve své prozřetelnosti určil za místo jeho apoštolského působení.
Ze Sicílie se hned vydal s několika spolubratry do Assisi, kam František svolal bratry na kapitulu. Antonína si nikdo mezi zástupy bratří nevšímal, a po zakončení velkého shromáždění se na pozvání provinčního ministra bratra Graciána skryl v zátiší poustevny na Monte San Paolo v Romagni, aby se věnoval kontemplaci Boha. Tam v tichu apeninských lesů žil Antonín modlitbou a pokáním, oslavoval Boha a plnil skromné klášterní povinnosti.
Neznámý kazatel
V září 1223 kazatel určený pro příležitost udělování kněžských svěcení se nemohl ujmout své povinnosti a Antonín ho musel na výslovný příkaz provinčního ministra zastoupit. Nečekaně se projevil jako kazatel obdařený plynulou a sugestivní výřečností, prozrazující nejen mimořádné znalosti, ale i světlo Boží moudrosti. Když u něho představený takto zjistil milost Božího osvícení, svěřil mu, aby se věnoval výlučně kázání a nesl evangelium chudým, jak to dělal Ježíš a jak se tohoto díla ujal jeho věrný učedník František, jenž putoval městy i vesnicemi a všude hlásal Boží království.
Bratru Antonínovi, mému biskupovi, přeji spásu já, bratr František. Souhlasím, abys přednášel bratřím posvátnou teologii, jen když při této činnosti nepotlačíš ducha svaté modlitby a zbožnosti, jak to stojí v Řeholi.
(dopis sv. Františka z Assisi)
Ve stálé kazatelské činnosti Antonín v krátkém čase, mezi léty 1223 a 1227, uskutečnil evangelizaci severní Itálie a jižní Francie, a hlásané učení potvrzoval znameními a neobvyklými událostmi, jež Pán působil během jeho apoštolských kázání. A dělal to hlásaje slovo od ambonu i z katedry, nedbal na čas ani námahu, šťastný, že sám se stal proroctvím díky příkladné věrnosti svému apoštolskému poslání. Vpravdě nesl na svých bedrech tíži Božího slova a platil za ně cenou vědění a lásky, ještě dříve než začal hlásat jeho spásnou zvěst, která si podmaňovala srdce a otevírala je působení Božího milosrdenství.
Dopis od sv. Františka z Assisi
Zvláštní úlohu dostal přímo od sv. Františka; měl učit bratry teologii: „Bratru Antonínovi, mému biskupovi – psal mu Chudičký s citlivostí – přeji spásu já, bratr František. Souhlasím, abys přednášel bratřím posvátnou teologii, jen když při této činnosti nepotlačíš ducha svaté modlitby a zbožnosti, jak to stojí v Řeholi.“
Z tohoto listu snadno vyčteme, že sv. František má radost z Antonínovy moudrosti a uznává, že má zvláštní Boží dary. Přátelství obou svatých je zakořeněna v Ježíši – v scéně, kdy vyzval apoštoly, aby šli za ním, nazval je s nesmírnou citlivostí „přáteli“, a svěřil jim poslání hlásat evangelium v momentu, kdy již měli za sebou zkušenost společenství víry a lásky, které jim dalo schopnost vydávat svědectví. Věrnost chápaná jako závazek lásky a ochota dát život na svědectví národům, že Ježíš je Pán, stává se Boží zárukou pro každého opravdového apoštola evangelia.
Zvláštním leskem září tato věrnost na postavě Antonína, jenž byl pravým apoštolem, zcela oddaným hlásání Ježíšova evangelia, kterému zasvětil celý svůj život, když si zvolil cestu menšího bratra. A Bůh ukazoval, že má ze svého služebníka radost a žehná jeho apoštolskému úsilí.
Jeho život promlouval ještě dříve než slova
Například v Rimini, když mluvil o skutečné přítomnosti Ježíšově v Eucharistii, podařilo se mu přesvědčit nevěřící jen díky pověstnému zázraku: mula, která byla tři dny bez potravy, nedotkla se předloženého obroku, dokud s úctou nepoklekla před Nejsv. svátostí. V jiném případě, jenž se rovněž odehrál v Rimini, Antonín zlomil pýchu bludařů, když promluvil k rybám, které mu pozorně naslouchaly.
Křišťálová čistota jeho života byla prvním skvělým darem posluchačům a otevírala je k přijetí obrozující milosti Ducha Svatého. Jeho život byl ztělesněním ideálu, který on sám měl dále ukazovat ostatním: „služba svatého života, krásného ušlechtilostí mravů jako lesnatá údolí, pokorou mysli, vznešeností naděje, vůní dobré pověsti“. Tak výmluvně promlouval jeho vlastní život, ještě než promluvil slovy a než jeho ohnivé učení otevřelo srdce pro milost Ježíše Krista. Hluboká znalost Písma svatého spojená harmonicky s Božím osvícením, které zakoušel po dobu dlouhých hodin strávených na modlitbě, působila, že ve svém hlásání evangelia Antonín projevoval obdivuhodnou účinnost.
Nástroj Božího pokoje
V letech 1224-27, kdy evangelizoval ve Francii, bratři a věřící se nemohli vynadivit jeho neobvyklé apoštolské činnosti: oceňovali jeho vědění, ještě víc však jeho ctnostný a svatý život. Z toho důvodu mu bratři svěřili hodnost kustoda v Limoges. Do této nové úlohy se pustil s horlivostí, posiloval kázeň a misijní nadšení mezi mladými františkánskými společenstvími. Odvážně se také pouštěl do disputací na téma víry, a jeho učené a správné důvody přesvědčovaly posluchače. Nejvíce mu ležela na srdci otázka duchovní obrody obyvatel, apoštolské horlivosti pastýřů a pastoračního ducha lásky u spolubratří, kteří se věnovali apoštolské práci. S úlohou vůdce, učitele a animátora bratří neúnavně spojoval kazatelskou činnost, přecházel z města do města, z vesnice do vesnice, vnášel pokoj mezi rozvášněné strany a šířil smír místo toho nejzatvrzelejšího nepřátelství.
Především však se přikláněl ke kontemplaci; jí také věnoval čas – a bylo mu ho vždycky příliš málo – který si utrhl z návalu nutných pastoračních a apoštolských úkolů.
Zjevení sv. Františka
V době, kdy Antonín pobýval ve Francii v létech 1224-25, došlo k určité příznačné a dodnes vzpomínané epizodě dosvědčující lásku, jakou měl sv. František k svému milovanému synovi. Když Antonín, jenž se účastnil kapituly bratří shromážděných v Arles, hlásal kázání o moci a ceně Svatého kříže, objevil se žehnající sv. František, jak to dosvědčuje bratr Monald, který tam byl přítomný. Popsaná epizoda je dokladem velké úcty, jakou měl Chudičký k Antonínovi.
Koncem roku 1227 se Antonín znovu pustil do apoštolské činnosti na severu Itálie. Neúnavný ve své službě navštívil mnoho míst. Antonín uskutečňoval apoštolské vizitace bratří střídavě s apoštolskými cestami. Roku 1230 pobýval v Assisi a odtud byl vyslán spolu s dalšími představiteli generální kapituly k papežské kurii, aby papeži předložili problémy řádu Menších bratří. Přes mladý věk se stával jednou z nejvýznamnějších postav řádu. Během pobytu v Římě poznal papeže Řehoře IX. a některé kardinály, a všichni byli povzbuzeni jeho svatostí a rozsáhlým věděním. Jeho Boží moudrost udělala na samého papeže tak velký dojem, že ho nazval „archou Zákona“.
Vztah k Padově
V letech 1229-30 pobýval převážně v Padově. Mezi ním a obyvateli města byly navázány vztahy vyznačující se velkou úctou a srdečností, takže se světec rozhodl přerušit práci na „Nedělních kázáních“, aby se zcela věnoval hlásání. To se týká zvláště svatopostní doby 1230, která vstoupila do dějin, neboť co paměť sahá, byla to první postní doba v západní církvi, v níž bylo poučování hlásáno nepřetržitě každý den. Byl to počátek nového rozkvětu duchovnosti v tomto městě, v jistém smyslu opravdové duchovní obrození Padovy. Antonínovo poučování bylo tak sugestivní a účinné, že ve velkopostní době následujícího roku 15. března 1231, sotva několik měsíců před smrtí světce, městská správa Padovy změnila předpisy o lichvě na výslovné Antonínovo přání, jak je zapsáno v městských análech.
Muž zpovědi
Spolu s každodenními postními kázáními dovedl vlastním příkladem i slovem k všeobecnému rozšíření praxi svátostné zpovědi. V postních kázáních 1231 konstatuje, že je přímé spojení mezi vyučováním a svátostnou zpovědí. Podle něj vyučování je setbou a zpověď sklizní; kázání je neosobním a poněkud všeobecným podáváním určitých obsahů, zpověď pak je přímou rozmluvou dvou osob, pokusem o sladění každé duše s požadavky evangelia, při zohlednění jediných a neopakovatelných známek této osoby. Toto zvláštní pastorační vycítění Boží pedagogiky zpovědi chápané jako stálý a ne jen příležitostný prostředek očištění, křesťanského obrození a duchovního posílení věřících, dělají z něho opravdového apoštola zpovědi. Dobře to znají poutníci, kteří si z věku na věk předávali tuto nauku a kteří i dnes si uvědomují, že nemohou dostat od Pána milosti, nevrátí-li se nejdříve k němu a neobrodí-li se k životu milosti svátostnou zpovědí.
Snažil se obrátit tyrana
Slova jeho nauky proniká nesmírná touha po Bohu a ozařuje svědectví jeho života. Antonín se nešetří, ale chce shořet v činnosti, odvážně se pouští do neustálé námahy apoštolských misií. Jako orodovník pokoje vydává se na mimořádně náročnou cestu. Je to velká námaha pro jeho zdraví, hodně už oslabené, nechce však na ni rezignovat, šťasten, že se může ujmout zprostředkování ve věci pokoje a smíření, aby přivedl k větší mírnosti tyrana Ezzelina da Romano. Jeho poslání nepřineslo zdárný výsledek. A to byla patrně poslední bolestná zkušenost, ostatně snášená s pohodou ducha, která připravila světce na setkání s milovaným Ježíšem.
Závěr života strávil v modlitbě
Na jaře 1231, potom co se zřekl služby provinčního ministra, požádal, aby mu bylo dovoleno věnovat se výhradně kontemplaci Boha a duchovnímu, spásnému rozmlouvání s Ježíšem v malém tichém klášteře v Camposampiero. Dokonce se ukrýval v maličké cele, kterou mu zařídili na ohromném ořešáku, aby tam přebýval v plném soustředění a spojení s Bohem.
Poslední slova: „Vidím svého Pána“
Když cítil, že smrt se blíží, požádal, aby ho převezli do Padovy, do malého kláštera Svaté Matky Boží. Když cestou dorazil do kláštera klarisek v Arcella, doslova „vypálen“ misijním žárem a krajně vyčerpán apoštolskými námahami, avšak šťasten, že všechno odevzdal svému nejmilejšímu Ježíši, zemřel zpívaje píseň chvály na čest Panny Marie. Nejsvětější Matka Boží ho dobrotivě přijala a rozevřela před ním nebe v polední záři 13. června 1231. „Vidím svého Pána“ – to byla poslední Antonínova slova na zemi. Prožil sotva 36 let, z nichž 11 strávil v řádu Menších bratří. Ve shodě se svým přáním byl pochován v kostelíku Svaté Matky Boží, než mu byla v Padově vybudována okázalá svatyně, kde mu dodnes prokazují čest nesčetné zástupy zbožných poutníků, kteří sem přicházejí ze všech konců světa.
Ježíš Kristus chtěl uctít svého věrného služebníka, jenž si nenechal nic pro sebe a zcela se odevzdal svému Pánu a poslání hlásat jeho evangelium. Obětoval všechno, aby se vydal na cestu jako misionář evangelia a správce Božího milosrdenství. Nedošel té cti, aby prolil krev pro Ježíše, ale bylo mu dáno obětovat se v službě evangelia mučednictvím srdce, které ho tolik zpodobilo s Kristem chudým a ukřižovaným, že ho proměnilo v čistou ozvěnu a živé zjevení jeho evangelia.
Antonínova pomoc po smrti
Antonínova sláva, jež ho provázela za života a kterou Ježíš hojně potvrdil různými zázraky, vzrostla po jeho smrti v takové míře, že necelý rok po šťastném přechodu na věčnost 30. května 1232 na slavnost Seslání Ducha Svatého jej papež Řehoř IX. zařadil do slavného počtu svatých, když zaintonoval antifonu Učitelů církve: „Znamenitý učiteli víry a světlo církve…, přimlouvej se za nás u Ježíše Krista.“ Dne 16. ledna 1946 Pius XII. apoštolským breve „Lusitania felix, o felix Padua, gaude – Jásej, šťastné Portugalsko, ó šťastná Padovo, raduj se“ – potvrdil tuto prorockou invokaci tím, že povýšil Antonína k důstojnosti Učitele církve s titulem „Učitel evangelijní“. Tak se doplnila učitelská a apoštolská cesta světce v blaženosti vidění Boha, v slávě svatých.
Patron zamilovaných, cestujících, ztracených věcí…
Antonín patří k mimořádným postavám v dějinách katolické církve. Jako „světec celého světa“ je patronem Lisabonu, Padovy, patronem zamilovaných, manželství, žen, dětí, ubohých, cestujících, pekařů a horníků, vyzýván modlitbou o nalezení ztracených věcí a o šťastné vyřešení; v případě neplodnosti a horečky; o záchranu lodi před ztroskotáním; v případě neštěstí; o odstranění nemoci dobytka; v případě válečných neštěstí a nákazy; je patronem ve všech potřebách.
Zobrazován bývá téměř vždy jako mladý františkán, často při kázání. Lze ho vidět s Ježíškem na ruce. Antonín je často představován s Matkou Boží. Jinými atributy světce jsou: lilie, osel a ryby, hostie, krabička, oheň, kříž.
Zvláštní Antonínově úctě jsou zasvěceny úterky. Téměř v každém kostele je jeho zobrazení a pokladnička s nápisem „Chléb sv. Antonína“.
(převzato z: Tadeusz Slotwinski OFM, Sw. Antoni z Padwy i bl. Lukasz Belludi, Glos sw. Franciszka 6/200; Z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM)
